Muž, který prodal Eiffelovu věž

Co se tenkrát vlastně stalo?

Píše se rok 1925 a v Pařížských novinách vychází článek o problémech se správou Eiffelovi věže, která se stávala velice nákladnou. Při čtení této zprávy tehdy 35 letý Lustig vycítí příležitost a připraví plán pro prodej Eiffelovi věže.

Tento plán byl jednoduchý. Údržba Eiffelovi věže je moc nákladná a město se jí proto rozhodlo nechat rozebrat a prodat železo do šrotu. V roce 1925 byl tento scénář snadno uvěřitelný, jelikož Eiffelova věž byla postavena pro pařížskou světovou výstavu v roce 1889 a neměla ve městě zůstat trvale.

Pro úspěšné provedení bylo potřeba vytvořit uvěřitelnou personu, která by měla autoritu tento obchod provést. Začátkem 20. století existovala instituce jménem ministerstvo pošt a telegrafů, které bylo za Eiffelovu věž zodpovědné. Z toho důvodu Lustig pro tento podvod vystupoval jako zástupce ředitele tohoto ministerstva.

Viktor Lustig nechal u padělatele vytvořit falešné vládní pozvánky na důvěrnou schůzku, které rozeslal šesti místním obchodníkům s kovovým odpadem. Tyto pozvánky byly situované do hotelu de Crillon, který byl jedním z nejstarších a nejprestižnějších v tehdejší Paříži.

Všech šest obchodníků se dostavilo a Viktor Lustig, který vystupoval jako zástupce ředitele ministerstva pošt a telegrafů, vysvětlil, že byly vybráni na základě své dobré reputace jako poctivý obchodníci. Následně představil svůj plán pro prodej Eiffelovi věže z důvodů vysokých nákladů pro její údržbu a zdůraznil, že vše musí být drženo v tajnosti, kvůli možnému pobouření společnosti.

Po schůzce v hotelu vzal Viktor Lustig obchodníky na inspekci k věži. Díky tomu měl možnost pozorovat reakce všech zúčastněných obchodníků, což vedlo ke zjištění, který z nich je pro tento obchod nejnadšenější. Po prohlídce všem obchodníkům oznámil, aby mu do příštího dne poslali jejich nabídky a znovu připomněl, že se jedná o státní tajemství. V tento moment již věděl, že nabídku přijme od obchodníka se jménem Andre Poisson, který se cítil vystrčený z vnitřních kruhů pařížské komunity obchodníků a doufal, že mu tento obchod pomůže dostat se mezi tehdejší obchodní smetánku.

Poissonova žena již tak nadšená nebyla a celá situace se jí zdála zvláštní. V hlavě se jí rojilo několik otázek: „Kdo je ten úředník?“ a „Proč je vše dělané tak narychlo a musí se to držet v tajnosti?“. Viktor Lustig proto musel jednat a svolal další schůzku, ve které dodal celému podvodu punc opravdovosti. Přesvědčil Poissona a jeho ženu, že jakožto zástupce ředitele si nevydělává tolik peněz, kolik pro svůj život potřebuje a z toho důvodu vyžadují jeho obchody jistou míru diskrétnosti. Jinými slovy žádal Poissona o úplatek. Poisson věřil, že téměř všichni francouzští úředníci jsou zkorumpovaní a byl proto touto historkou utvrzen v legitimnosti dané nabídky. Zároveň byly rozptýleny i pochybnosti Poissonovi ženy, která měla odpověď na svojí otázku: „Něco mi na tom úředníkovi nesedí“.

Viktor Lustig tudíž dostal zaplaceno 250 000 franků (kolem 1 milionu USD v dnešní době) za prodej Eiffelovi věže a jako bonus navíc získal nemalý úplatek od Poissona.

Následně Lustig uprchl vlakem do Vídně, ale navzdory očekávání, že po Lustigovi bude pátrat policie, se nic nestalo. Poisson byl tak zahanben, že celou věc ututlal.

Jak mu to mohlo projít?

V tomto případě dokázal Viktor Lustig dvě věci:

• Využít aktuální situace, která byla v povědomí širší veřejnosti díky novinám (špatný stav Eiffelovi věže a s ním spojené náklady na údržbu);
• A zneužít Poissonovu touhu po velkém kontraktu, který by vedl k získání velkého finančního obnosu (Eiffelova věž se skládá z cca 10 000 tun železa) a k jeho posunu ve společenském žebříčku, což by vedlo k dalším lukrativnějším zakázkám.

Pro tento podvod bylo dále nutné vytvořit uvěřitelný příběh, a jelikož byla Eiffelova věž ve správě ministerstva pošt a telegrafů, jevil se zástupce ředitele jako skvělá volba a to z několika důvodů:

• Osoba v tomto postavení má dostatečnou autoritu na to, aby obchod jako je tento provedla a v hierarchii společnosti je dostatečně vysoko, aby se s ním tito vysoce postavení obchodníci vůbec bavili.
• Zároveň osoba zástupce, na rozdíl o samotného ředitele, není veřejně známou osobou a tudíž v momentě, kdy na domluvené schůzce spatřili Lustiga, nebylo vzbuzeno podezření.

Tento příběh by byl sám o sobě k ničemu, pokud by schůzka nevypadala jako legitimní. Jak se říká „Ďábel je skryt v detailu“. To znamená, že každá drobnost vybočující ze standardu, která by mohla u obětí vzbudit jakékoliv podezření, musí být odstraněna nebo nastavena korektně.

V tomto konkrétním případě šlo o následující náležitosti:

• Zfalšované pozvánky, které musely vypadat jako oficiální dopisy od ministerstva pošty a telegrafů. To znamená například správná razítka a formát, ve kterém byly tyto dopisy psány.
• Místo, kde schůzka proběhla, také dávalo smysl. Jelikož se jednalo a tajnou schůzku, muselo být zvoleno místo mimo budovu ministerstva, zároveň se jednalo o nejprestižnější hotel v tehdejší Paříži, což dávalo schůzce nádech důležitosti.

Ačkoliv nemáme možnost zjistit, jak konkrétně tehdy schůzka proběhla, je jasné, že Lustig musel vypadat, mluvit a vystupovat jako vysoce postavený pařížský úředník (To znamená být dobře upraven a oblečen adekvátně platu úředníka v tomto postavení, zvolit vhodné doplňky atp.).

V další fázi tohoto promyšleného podvodu vzal účastníky schůzky k Eiffelově věži a cílem bylo pozorovat jejich chování. Přímou konfrontací s objektem zájmu (Eiffelova věž) mohl Lustig v obchodnících vyvolat další reakce, které mu prozradily, kdo z nich bude tím „šťastlivcem“, který od něj věž koupí. Naše těla o nás totiž prozrazují víc, než si připouštíme a pokud nejsme tajný agent nebo člověk, který je vycvičen ve zvládání emocí a jejich neverbálních projevů, je prakticky nemožné nedat tyto projevy neverbální komunikace najevo, minimálně ne vždy a za každých okolností.

V případě obchodníků, které vzal Lustig na prohlídku věže, se mohlo jednat o následující neverbální a verbální projevy spolu s frekvencí v jaké se vyskytovaly:

• Upřený pohled směrem k objektu zájmu;
• Výrazy obličeje indikující vzrušení a zájem;
• Velké množství otázek ohledně prodeje, spolu s otázkami, které indikují vážný zájem o koupi.

V průběhu prohlídky šlo i o další věc, a to získat o obchodnících co nejvíce informací, aby bylo možné určit cíl, kterému bude věž prodána. Lidé obecně při projevení zájmu řeknou důvěryhodné osobě informace, které může zkušený podvodník velice snadno zneužít. Zároveň sebevědomá osoba jedná jinak, než osoba, která se cítí být nejistá.

Lustig pravděpodobně identifikoval Poissona jako cíl, díky verbálním a neverbálním projevům jeho a celé skupiny v průběhu prohlídky, které mohli být následujícího charakteru:

• V průběhu rozhovoru mezi Lustigem a Poissonem padla zmínka o obchodních vztazích a Poisson si mohl postěžovat.
• Skupina ostatních obchodníku Poissona mohla vědomě vyčleňovat (s Poissonem se nepřátelili, při prohlídce byl většinu času sám odtržených od ostatních atp.).
• Případně jiné projevy nejistoty a nervozity spolu s jejich intenzitou (ruce v kapsách, sebe doteky atp.).

V momentě, kdy byla identifikována osoba, která je cílem podvodu bylo nutné vzbudit dojem naléhavosti, z toho důvodu Lustig zdůraznil, že je nutné nabídky zaslat do konce příštího dne. A také musel být zajištěno, že podvod nebude prozrazen, dokud nedojde k předání peněz. Z toho důvodu byla použita lež o státním tajemství, která byla vzhledem k situaci snadno uvěřitelná.

Poisson odeslal Lustigovi nabídku, ale bylo vzbuzeno podezření ohledně nákupu. S podobnou situací se každý z nás setkal v běžném životě, jedná se o moment, kdy potkáme cizí osobu a z nějakého důvodu nám na daném člověku něco, co nedokážeme vědomě popsat, nesedí.

Lustig proto svolal další schůzku, na které potřeboval vytvořit situaci, ve které by došlo k racionalizaci daných pochybností, čímž by se opět oslabila pozornost Poissona a jeho ženy.

Na dané schůzce si proto nepřímo řekl o úplatek, čímž došlo k rozptýlení obav Poissona a jeho ženy.

Racionalizace mohla vypadat následujícím způsobem:

• Na tom člověku mi nesedělo to, že je zkorumpovaný a proto se tento obchod jeví jako pochybný. Nemám se tedy čeho bát, pouze mě obchod bude stát více peněz.

V tento moment byl podvod úspěšně dokončen.

Příště se podíváme na případ Stanleyho Marka Rifkina, který v roce 1978 okradl Security Pacific Bank o 10,2 milionu dolarů.